Řidičský průkaz v 50 letech? No a co…

Řidičský průkaz v 50 letech? No a co…

Právě jsem si s úsměvem vzpomněla, jak jsem před deseti lety dělala řidičák.

Kdysi dávno se mi zdál sen. V tom snu jsem jezdila autem. Ráno jsem se vzbudila a říkala si, co se mi zase zdála za kravina. Já že bych někdy měla řídit auto, tak to se mi nikdy nestane!

Tento sen se mi opakoval víckrát. Mám ho dodnes v paměti. Právě jsem přijela k paneláku a já s ladností a přesností sobě vlastní hledala místo, kde bych mohla zaparkovat. A podařilo se mi to napoprvé. Vystoupila jsem z auta, zamkla a v duchu si pogratulovala, jak jsem šikovná. No tak tohle mohlo být opravdu jen ve snu! 

K lidem, co řídí auto, jsem vzhlížela s obdivem. Vozidlo u mne vyvolávalo respekt a hrůzu v jednom.

Měli jsme koupené ojeté auto. Manžel má řidičák a tudíž ho využívá ke své spokojenosti. No, a když už to auto máme, tak se jezdí na nákupy pro rodiče, vozíme děti. Je to velká úspora času. Při představě, že bych tohle vše zvládala tak jako kdysi pouze s kolem nebo pěšky, už si nedovedu představit.

Výmluvy

A jak šel čas, postupně jsem si uvědomovala, že to není tak blbý nápad. Zrovna jsem prožívala špatné období. Potřebovala jsem zkrátka něco udělat jinak, tak abych svoje myšlenky nasměrovala jinam a přestala se užírat tím, co nemohu změnit.

Jednou mi manžel říká: „Nebudu ti dělat taxikáře, udělej si řidičák“. Měla jsem hned pohotově výmluvy, proč to nejde, že bych akorát někoho zabila a z auta při první jízdě udělám šroťák. Při představě, že bych začala dělat řidičák, mne objímala hrůza a začala jsem se potit.    

Ale rozhodla jsem se, že udělám něco, z čeho mám STRACH. Světe div se, já si dala odvahu a šla jsem do toho. Začala jsem dělat řidičák!

První jízda

Moje první jízda vypadala takto. Instruktor trpělivě vysvětloval, na co je řídicí páka a jak se s ní zachází. Dal potřebné pokyny jak nastartovat a rozjet auto. Upozorňovala jsem ho, že to bude mít se mnou hodně těžké, protože se strašně bojím. Dle pokynu nasednu, zařadím a jedu.

Rázem jsem se ocitla na hlavní silnici. Oči přilepené na skle na tachometru sotva 40 a křičím: “Panebože já řídím, to není možné“. Instruktor se chechtal, ale mně do smíchu nebylo. Křečovitě jsem svírala volant a nohy mi tuhly.

Po každé mé jízdě se mi klepala kolena a doma jsem se uklidňovala nanukáčem, abych dobila energii, kterou jsem svou úžasnou jízdou vyčerpala. Za svoji vysněnou cestu mít řidičák, jsem vyluxovala celý mrazící šuplík nanukáčů.    

Domácí výuka

V rámci mé výuky se rozhodl můj manžel, že mi pomůže. Nechá mne kousek řídit, popřípadě nastartovat. Jednoho dne mi řekl, nasedni do auta a zkus nastartovat. V klidu si šel pro věci do garáže. Tohle fakt dělat neměl! Já zůstala v autě sama. No přece nastartovat zvládnu, nejsem zas takové kopyto. Nechala jsem si pro jistotu otevřené dveře u řidiče.

Jenže manžel tam měl zařazenou jedničku. Já se rozjela a řvu, že neumím zastavit. Ta naše herka navíc špatně brzdí. Jak mne manžel viděl, došlo mu, že mám problém. Letěl za mnou a řval, ať si rychle přesednu vedle.  Ještě že jsem nechala otevřené dveře, aspoň může naskočit a zachránit mne. Za jízdy naskakuje můj zachránce. Oddychla jsem si a pomyslela jsem, že tohle byla moje poslední jízda.

Ale v hlavě mi hlodal červík. Přece to nevzdáš, nejsi srab! A tak jsem zase nasedla do auta a jela. Moje odvaha se vyplatila. Řidičák jsem nakonec dostala!

Jak natrénovat couvání

Nejhorší pro mne bylo, když jsem měla jet sama. Je to fuška, když nemáte nikoho po ruce a musíte se spolehnout jen na sebe. Ale tohle je nejlepší škola života. Když jsem měla trochu natrénováno, rozhodla jsem se, že pojedu pro rodiče sama.

Cesta probíhala skvěle, až do doby než jsem měla zaparkovat. U našeho domu je zítka se svahem. Začala jsem zběsile couvat a najíždět do svahu. Nějakým záhadným způsobem jsem uvízla a visela jedním kole ve vzduchu. Moji rodiče byli v šoku a taťka jen s hrůzou volá:“ Ty nás zabiješ!“ A co teď? Klepala jsem se jak osika.

Seděli jsme v autě jak přikovaní a báli se pohnout. Volám manželovi, ať přijede, že visím na svahu a kolo mám v luftě! Naštěstí byl na cestě domů. Opatrně jsme vysedli, aby se auto s námi nepřevrátilo.

Můj drahý podepřel auto špalkem i deskou a zkušeně napravil, to co jsem pokazila. A od této doby vím, že parkovat musím pomalu. Ne nadarmo se říká: „Dvakrát měř a jednou řež“. A tak mi přibyla další zkušenost. Nic jsem nevzdala a trénovala dál. Kupodivu mi manžel věřil, že mu auto nerozmlátím. I když to neměl se mnou lehké, jsem ráda, že to přežil.

A co na to moje děti dnes?

No a dnes moje dcery říkají, že řídím líp jak táta. Tak vidíte, kam mne posunul můj strach a odvaha. A tak zdolávám překážky, abych si dokázala, že to zvládnu.

A co Vy, měli jste někdy takovou zkušenost?

Co jsem získala překonáním svého strachu?

• Sebevědomí

• Trpělivost

• Odvahu

• Radost

• Samostatnost

Teď jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala. Ráda řídím a jízdu autem si užívám.

Každý můj strach mne posunul dopředu. A pokud i Vy se něčeho bojíte, ráda Vám na Vaší cestě se strachem pomohu.

Více jak bojovat se svým strachem najdete v mém eBooku zdarma…

[fb_tlacitka]

Pokud se Vám článek líbil můžete jej okomentovat nebo sdílet: www.facebook.com/zivotjepohoda/